Mariánské Lázně patří mezi jedenáct výjimečných lázeňských měst ze sedmi zemí, které v rámci mezinárodní sériové nominace „Slavné lázně Evropy“ usilují o zápis na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
„Slavné lázně Evropy“ je uskupení 11 lázeňských měst ze 7 zemí, které byly nominovány na zápis do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, a to jako takzvaná mezinárodní sériová nominace. Jejich vzájemná spolupráce a snaha všech dotčených aktérů postupně vede k prokázání mimořádné hodnoty evropské lázeňské tradice.
Mariánské Lázně, spolu s dalšími 10 lázeňskými evropskými městy, se po mnohaletém procesu pomalu blíží k rozhodnutí, zda budou zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. O vlastním zápisu by se mělo rozhodnout na zasedání Výboru světového dědictví UNESCO v polovině roku 2020.
Místo, na kterém dnes leží druhé největší lázeňské město v Čechách, Mariánské Lázně, bylo v dávných dobách plné bažin a zcela pusté.
Šlechtic Hroznata založil v roce 1197 premonstrátský klášter v osadě Teplá, pod jehož správu patřilo i území dnešních lázní. Mniši byli také první, kteří zaznamenali slaný pramen ve svých lesích a dokonce se zde snažili odpařováním získávat sůl. Tato sůl byla později úspěšně prodávána jako projímadlo.
O léčivých účincích minerálních vod mezitím začaly kolovat různé zvěsti a k pramenům zamířili první nemocní. Klášterní představitelé pak nechali vyčistit prameny a upravit cestu k nim. První pokusy založit lázně se však nepodařily. Místní obyvatelé lázním nedůvěřovali. Za vlády císařovny Marie Terezie byly minerální vody opět analyzovány a v tomto období se také poprvé objevuje název Marienbad.
O vznik lázní se významně zasloužil doktor Johann Josef Nehr – klášterní lékař, který v roce 1779 přesvědčil opata a několik mnichů, aby zkusili lázeňskou kúru. Zjistil poté, že voda v nepatrném množství několikrát denně podávaná upravila trávení, povzbudila chuť do jídla a přinesla opatovi a mnichům osvěžující spánek. Klášter však musel bojovat o získání potřebných povolení ke stavbě lázeňské budovy až do roku 1786. V roce 1812 byl Marienbad vyčleněn jako samostatná obec z dosavadní obce Úšovice a v roce 1818 získal status lázeňského místa.
Název Marienbad získaly podle první lázeňské budovy postavené u Mariina pramene. Tento pramen byl dávno předtím kvůli pronikavému zápachu nazýván Smradlavý, svůj dnešní název však dostal podle Mariánského obrazu, který blízko pramene údajně připevnil voják vracející se z války jako poděkování za to, že si zde vyléčil svá zranění. O další rozvoj lázní se zasloužil tepelský opat Karel Kašpar Reitenberger, který počátkem 19. století začal s výstavbou lázeňských domů a pavilonů.
V roce 1820 navštívil Mariánské Lázně německý básník Johann Wolfgang Goethe, který sem zavítal ještě dvakrát a prožil zde v roce 1823 svůj pozdní milostný román s mladou šlechtičnou Ulrikou von Levetzow. Byl velmi nadšen zdejšími přírodními podmínkami a povzbuzoval opata Reitenbergera, aby nepolevoval ve výstavbě lázeňských domů. Také doporučil zdejším lékařům, aby kromě tradiční lázeňské péče prosazovali moderní léčebné metody. Přítomnost Goetheho v Mariánských Lázních měla velmi příznivý dopad na návštěvnost. Lázně začala navštěvovat majetnější klientela.
Operní skladatel Richard Wagner našel v Mariánských Lázních klid a inspiraci. Pracoval zde na dvou významných operách, a to Lohengrin (v létě 1845) a Mistři pěvci norimberští.
V roce 1897 poprvé do Mariánských Lázní zavítal budoucí britský panovník Eduard VII. Co rozhodlo, že princ navštívil právě tyto lázně, není známo. Avšak hned při první návštěvě si Eduard, vystupující pod titulem vévoda z Lancasteru, Mariánské Lázně zamiloval a celkově sem zavítal devětkrát. Britský král obrátil světovou pozornost na Mariánské Lázně, které se každou sezónu proměňovaly, aby dokázaly pojmout stále větší počet hostů. Většina budov byla v tomto období přestavěna a rozšířena a neustále se otevíraly nové hotely.
Mariánské Lázně se staly také dějištěm několika politických jednání. V září 1899 se zde rozhodovalo v záležitostech předcházejících vzniku búrské války v jižní Africe. Dne 16. srpna 1904 se v hotelu Nové Lázně sešli při oficiálním setkání císař František Josef I. a britský král Eduard VII. V dalších letech zde proběhla jednání mezi Británií a Ruskem či Bulharskem. Král Eduard VII. zemřel v roce 1910, poté následovalo období první světové války a další rozvoj lázní byl pozastaven.
Město dnes opět žije především lázeňstvím a cestovním ruchem. Mezi další ekonomická odvětví patří zemědělství, lesnictví a potravinářství (velmi známé jsou Lázeňské oplatky od firmy Opavia).
Mariánské Lázně leží přímo na železniční i silniční trase Plzeň – Cheb, což umožňuje dobré spojení se světem. V Mariánských Lázních, v místní části Skláře je také bývalé letiště, které za doby největší slávy fungovalo jako spojení s Ruskem, ale po únosu letadla v 70. letech 20. století bylo letiště uzavřeno. Dnes slouží pro rekreační účely a pro podnikání vyhlídkových letů nad městem.
Dominantou Mariánských Lázní jsou především lázeňské parky, díky kterým město patří mezi nejkrásnější zahradní města v Evropě. O tyto přírodní skvosty se postaral Václav Skalník, který zde byl zaměstnán tepelským klášterem jako zahradní architekt. Velmi významnou stavbou v městě je Kolonáda Maxima Gorkého z let 1888–1889 (dle projektu architektů Miksche a Niedzielského). Litinová konstrukce byla odlita v železárnách Blansko. Unikátní výzdoba – dřevěný kazetový strop a nástropní fresky – pocházejí z roku 1979, jejich autorem je akademický malíř Josef Vyleťal. Na lázeňské promenádě lze také najít Zpívající fontánu, která každou lichou hodinu hraje jednu z mnoha známých a slavných skladeb, ve večerních hodinách je hudba doplněna světelnými efekty.
V bohatém kulturním životě současných Mariánských Lázní dominuje činnost nejstaršího symfonického orchestru v českých zemích založeného roku 1821 – Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně.
Minerální prameny
V širším okolí Mariánských Lázních vyvěrá na 100 minerálních pramenů s obsahem oxidu uhličitého a minerálních solí, z nichž je zachyceno a využíváno 53 pramenů. Jedná se především o studené železnaté kyselky, odlišného chemického složení. K pitným kúrám se používá těchto šest hlavních pramenů: Křížový, Rudolfův, Karolinin, Lesní, Ambrožův a Ferdinandův. Mariin pramen, který dal městu název, je pouze vývěr plynu – oxidu uhličitého. Prameny a jejich léčivé účinky byly známy dávno před založením lázní obyvatelům okolních vesniček. K dalším pramenům Mariánských Lázní patří: Alexandřin, Antonínův, Balbínův, Hamelika, Medvědí, Pirátův, Prelátův, Myší, Srnčí a Vlčí prameny.
Stáčení pramenů
Počátkem 17. století se zdejší prameny začaly stáčet do sudů a vozit ke koupelím do okolních klášterů v Teplé, Chotěšově, Kladrubech či Plasích. Tyto vody se podle kláštera v Teplé označovaly „tepelské kyselky“. O dvě stě let později, na začátku 19, století, se začaly mariánskolázeňské prameny stáčet a exportovat. Prvními byly prameny Křížovka a Ferdinandka, jež pak následoval také Lesní pramen. Roku 1818 se stáčelo za rok 75 tisíc džbánků a místní vody se exportovaly do vzdálených měst. V Praze a Vídni navíc ještě vznikly jejich sklady. Postupně začal vývoz i do Německa, například do Výmaru, kde ji roku 1820 pil i J. W. Goethe.
Minerální voda se stáčela do kameninových džbánků o objemech od 20 do 35 uncí, které byly doplněny oušky. Ty se nejprve vyráběly v Chebu, dále v Kynšperku a Lorettu u Chebu. Roku 1823 si tepelský klášter otevřel vlastní výrobnu ve Sklářích u Mariánských Lázní, kam potřebnou surovinu dovážel z Loretty. Jednotlivé džbánky nejdříve hrnčíři vytočili na kruhu, následně se nechaly uzrát, opatřily se razítkem s nápisem „Marienbad“ a znakem tří paroží, což byl emblém kláštera v Teplé, a nakonec se vypálily v peci, do níž se jich najednou vešlo 4 až 12 tisíc. Pak ještě pozvolna několik dní chladly.
Před naplněním minerálkou se džbánky vymyly, vyzkoušela se jejich vodotěsnost a ty, které nevyhověly, se ihned rozbily. Při plnění se džbánky uchopily kovovými kleštěmi a u pramene se ponořily do nádoby s minerální vodou. Po naplnění se hrdlo džbánku uzavřelo vyvařenou korkovou zátkou, jež se do džbánku ručně natloukla palicí. Pak se korek ořízl. Následně se hrdlo překrylo kusem ovčí kůže nebo měchuřiny, převázalo se nití, ponořilo do horké smoly a pečetidlem orazilo značkou s ročníkem. Při balení se skládaly do beden, do nichž se jich vešlo až 72, případně se nakládaly přímo na vůz a prokládaly se slámou nebo mechem.
Do roku 1840 se vyvezlo asi šest milionů džbánků s vodou. Kolem roku 1845 činil jejich roční počet téměř 600 tisíc.
Od roku 1850 se hrdlo džbánků začalo překrývat také cínovou kapslí. Postupně se začaly využívat také skleněné lahve, jež se vyráběly z tmavého hyalitového skla. Jejich uplatnění ale bylo s ohledem na jejich cenu pozvolné. Až po roce 1872 vytlačily lahve kameninové džbánky úplně. Lahve se sice označovaly papírovými etiketami, nicméně ale se ale objevovaly obavy z jejich falšování a možných záměn. Kyselky Křížovka a Ferdinandka dosahovaly v polovině 19. století takového věhlasu, že se dočkaly i oficiálního napodobení, a to v drážďanských lékařských ústavech Friedricha Adolpha Augusta Struveho (1781–1840).
Sport
Royal Golf Club Mariánské Lázně. Jamka 7.
Sportovní tradice je nedílnou součástí Mariánských Lázních. Ve městě je možno využít bezpočet druhů sportu. Zejména atletiku, cyklistiku, golf, jachting, lov, plavání,šachy, tenis až po zápasnická odvětví. Velmi významnou tradici má ve městě golf a zimní sporty, které zastupuje např. hokejový klub HC Mariánské Lázně. Jsou zde pořádány významné sportovní akce, jako je běžecký závod „Golden Czech Trophy Mariánské Lázně“.Po řadu let bylo město místem kvalifikační skupiny mezinárodní juniorské soutěže v tenise Galeova poháru.
Sportovní areály
Royal Golf Club Mariánské Lázně. V Mariánských Lázních cca 3 km od centra se také nachází jedno z nejstarších golfových hřišť v Evropě. Hřiště bylo připravené již v červnu roku 1905, kdy přivítalo první hráče. Slavnostně bylo otevřeno společně s dokončenou klubovnou 21. srpna 1905 za přítomnosti britského krále Eduarda VII.. Golfový klub dnes pořádá četné turnaje, a to jak světové amatérské soutěže, tak i profesionální turnaj Volvo Tour, což je první profesionální turnaj. V roce 2003 udělila britská královna Alžběta II. golfovému klubu v Mariánských Lázních prestižní titul „Royal Golf Club“, kterým se může pochlubit jako jediný ve střední Evropě. V roce 2005 Royal Golf Club oslavil 100. výročí založení.
Ski Area Mariánské Lázně leží v nadmořské výšce 650–750 m na severovýchodním okraji města. Celý areál má délku sjezdových tratí 1450 metrů. K přepravě lyžařů slouží lanová dráha a dva vleky s celkovou kapacitou 2500 osob/hod. Od roku 2008 se v areálu jezdí mezinárodní závody v akrobatickém lyžování, nebo Evropský pohár ve snowboardingu, a také místní závody Auto Musil.
No Comments